tisk

Historie a tradice školy

Betlémská je nejstarší průmyslovou školou v České republice a byla založena v roce 1837. Význam pro rozvoj průmyslového školství měla „Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách“, která byla založena v roce 1833. Jejím posláním bylo podnětně působit k rozšíření průmyslového podnikání a vyzbrojit domácí průmysl pro mezinárodní soutěž. Průmyslová jednota nejprve obrátila svou pozornost na podporu rozvoje středních a drobných živností a na zlepšení odborného vzdělání řemeslnického dorostu. Člen Jednoty, kníže Oettingen – Wallerstein, založil v r. 1835 na Zbraslavi na zkoušku první českou řemeslnickou školu. Neměla charakteristické znaky dnešní školy a pořádala většinou jen krátkodobé akce pro zdokonalování řemeslné dovednosti, ale osvědčila se, a proto byly v následujícím roce vytvořeny podobné školy na Křivoklátě a v Krásné Lípě.

Roku 1837 zřídila Jednota nedělní průmyslovou školu v Praze. Byla umístěna v budově Jednoty v Rytířské ulici, ale protože se hned na počátku přihlásilo 400 žáků, vyučovalo se i v Klementinu a v budově techniky v Husově ulici. Tato škola měla formu kursů, z nichž některé doplňovaly všeobecné vzdělání žáků, ostatní však měly tematiku odbornou, např. strojírenskou, zemědělskou apod. Kursy byly pořádány podle okamžitého zájmu a často jen podle volby těch, kdo byli ochotni v nich bezplatně vyučovat.

V roce 1841 bylo rozšířeno kreslení a rýsování i na všední dny a roku 1842 bylo zavedeno modelování.

V roce 1842, kdy Praha měla 146 418 obyvatel, navštěvovalo tuto školu již 800 mistrů a tovaryšů. V následujících letech bylo zřízeno ještě několik mimořádných nedělních škol průmyslových a několik škol kreslířských, ovšem jejich rozvoj byl ve 40. letech zastaven. Pouze nedělní průmyslová škola v Praze se udržela a rozvíjela, a to především zásluhou obětavých učitelů, mezi něž patřil autor řady odborných pojednání pro řemeslníky jako např. „Průmyslový posel“, Karel Slavoj Amerling a sochař Josef Max. Později byla doplněna i o kursy večerní. Vyučovalo se bezplatně kreslení a rýsování, aritmetice, geometrii, účetnictví, chemii, strojnictví a fyzice. Jak se zvyšovaly nároky na technické vzdělání, počet žáků narůstal.

Čeští členové Jednoty, podporováni Karlem Havlíčkem Borovským, usilovali, aby místo těchto volných běhů byla zřízena úplná průmyslová škola. Boj o vybudování takovéto školy vyvrcholil v revolučním roce 1848, kdy vláda školu konečně povolila. Bachův absolutismus její ustavení oddálil, takže mohla být otevřena až roku 1857 jako nedělní a večerní škola s českým i německým vyučovacím jazykem. Sídlila v budově české reálky v Panské ulici. V jejím čele stanul významný přírodovědec světového jména Jan Evangelista Purkyně, profesor Karlovy univerzity a jedna z nejvýraznějších osobností českého národního obrození.

Školu dne 8. března 1857 slavnostně otevřel jednatel Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách prof. K. Balling. Poslání školy formuloval Jan Evangelista Purkyně. Zdůraznil, že škola má působit jako zprostředkovatel vědeckého poznání průmyslové výrobě. Purkyně vykonával ředitelskou funkci jako čestnou. V době, kdy se stal ředitelem, dosáhl 70 let věku. V nejdůležitějším období školu svým jménem zaštítil a položil základy k tomu, aby se z ní mohl postupně stát významný pedagogický ústav, který se stal mateřským pro celou řadu pozdějších škol speciálních a jehož dějiny jsou vlastně dějinami celého našeho středního průmyslového školství.

Pro rozvoj odborného školství měly zásadní význam učebnice, které by v mateřském jazyce seznamovaly žáky přístupným způsobem s nejnovějšími poznatky vědy a techniky. Tehdejší tvůrci učebnic nejenže hledali nové metody pedagogické práce, ale zároveň i spoluvytvářeli českou odbornou terminologii. Za Purkyňova vedení vydávali učitelé školy sbírku „učebných“ knih pod názvem „Průmyslová škola“.

Rozhodující organizátorská úloha při uvedení školy do života připadla již tehdy řediteli pražské reálné školy Janu Wenzigovi. Profesoři reálné školy byli od prvopočátku oporou učitelského sboru nové školy (na průmyslové škole vyučovali mimo rámec svého normálního pedagogického úvazku) a to vše nakonec předurčilo Wenziga jako Purkyňova nástupce, který se vzdal funkce v roce 1859. I on ředitelskou funkci vykonával bezplatně. Rovněž Wenzig byl významnou osobností. Byl poslancem, členem obecného zastupitelstva pražského, nositelem řady významných pedagogických funkcí, autorem učebnic, ale rovněž i spisovatelem. Mezi jiným napsal libreta ke Smetanovým operám „Libuše“ a „Dalibor“.

Až v roce 1863 se škola přeměnila v samostatný ústav s přidruženým večerním a nedělním pokračovacím studiem. Podrobný učební plán a učební osnovy jednotlivých předmětů i organizační řád výboru, který školu spravoval, vypracoval tehdejší profesor pražské techniky dr. Karel rytíř Kořistka (1825-1906). Jako člen výboru průmyslové jednoty pro pomocné vědy technické a technické školství a zároveň jako člen výboru pro zřízení průmyslové školy měl zřejmě významný podíl na vypracování jejího učebního plánu již v době založení. Školu podporoval nejen jako člen a dlouhodobý předseda školního výboru, ale také jako zemský a říšský poslanec a člen obecního zastupitelstva města Prahy takřka půl století. Podle Kořistkova návrhu se škola skládala jednak z přípravného oddělení, jednak z odborného oddělení. Přípravné oddělení mělo dva ročníky a vyučovalo se v něm po osmi hodinách týdně. Odborná škola měla oddělení stavební, strojnické, chemické, ornamentální a tkalcovské.

V prvních desetiletích existence školy – např. v roce 1863 navštěvovalo školu 762 žáků v průměru 3-4 vyučovací hodiny týdně. Pocházeli z 61 profesí. Nejvíce bylo zámečníků – 105, truhlářů - 60, zedníků – 53, zlatníků a stříbrníků – 51, strojníků – 41, soustružníků – 31, sochařů – 22 atd. Z nich bylo 8 mistrů, 240 tovaryšů a 420 učedníků. Podle rodiště bylo v roce 1863 ze 762 jen 334 žáků z Prahy..

Učitelský sbor školy byl složen z vynikajících odborníků hlavně z řad profesorů techniky a středoškolských učitelů. Ve školním výboru zasedali profesoři českých vysokých škol technických, přední továrníci a živnostníci.

Jako mnoho všeobecně vzdělávacích a odborných škol vydávala i první pražská průmyslová škola od školního roku 1863-1864 tištěné ročenky, v nichž byly podávány informace o složení školního výboru, členech učitelského sboru, o žácích, finančních i věcných darech a programu vyučování včetně praktických informací o provozu školy. Později tam byly publikovány též údaje z kroniky ústavu, přehledy o stipendiích atd.

Škola prošla dlouholetým vývojem a prodělala četné změny. Roku 1865 se přestěhovala do domu číslo 1000/1 u Masného trhu, který pro ni Pražská obec pronajala, a adaptací masných krámů se získaly prostory pro zřízení strojnických a truhlářských dílen.

Knihovnu a vybavení kabinetů a dílen pomáhali svými dary doplňovat majitelé továren a živností, učitelé a profesoři středních a vysokých škol. Vojta Náprstek daroval modely pro kreslení, Dormitzler dvoukolový parní stroj za 300 zl., Daněk egalizační soustruh za 900 zl., Ringhofer všechny transmise atd.

V roce 1873 byla škola reorganizována na denní dvouletou průmyslovou školu strojnickou a stavební s celodenním vyučováním. Roční pro umělecká řemesla. Souběžně trvalo večerní a nedělní studium, které se stalo základem pro pokračovací školy učňovské a kursy pro dělníky a živnostníky.  To si vynutilo přijetí několika profesorů do stálého zaměstnaneckého poměru. Přestože na škole učili i nadále někteří odborníci bezplatně, prostředky Jednoty na vydržování školy už nestačily. Proto navázala jednání s vídeňskou vládou o její zestátnění. Roku 1882 byla škola po dlouhých průtazích konečně převzata do státní správy a stala se postupně školou jen s českým jazykem vyučovacím. Postoj vídeňské vlády a německých úřadů ke zřízení české státní průmyslové školy nebyl přátelský. Dokazuje to například skutečnost, že v téže době již v českých zemích existovaly tři německé státní průmyslové školy, a to v Plzni, Liberci a Brně.

Do čela zestátněné školy byl postaven profesor a určitou dobu i rektor české techniky ing. Jan Tille (1833-1898). Byl vynikajícím odborníkem, který měl stálý styk s technickou praxí. Mezi jiným založil „Listy průmyslové“ a byl předsedou Spolku architektů a inženýrů. Vlastnil strojnickou dílnu, v níž vyráběl modely strojů pro technologické sbírky.  V roce 1878 byly výrobky jeho dílny vyznamenány na pařížské výstavě zlatou medailí. Školu řídil 16 let a pod jeho vedením vyrostla z malých poměrů ve vynikající, po všech stránkách prvotřídně vybavený ústav. Za významný podíl na rozvoji průmyslového školství získal řád Železné koruny III. třídy.

V následujících letech byla česká průmyslová škola rozšířena na čtyřletou vyšší školu strojnickou a stavitelskou. Veškeré úsilí se soustřeďuje na lepší materiální zajištění školy. Je získána vládní dotace, český sněm poskytuje 75 000 zlatých, obec pražská 200 000 zlatých, pozemek Zbraslavského domu a přikupuje dva sousední domy. R. 1888 jsou objekty zbourány. R. 1889 je postavena nynější budova a roku 1890 dokončeno její vnitřní vybavení.

V roce 1890, kdy se škola přestěhovala do tehdy nově vystavené školní budovy v Betlémské ulici, byla tehdejší struktura následující:

  1. Vyšší školy pro technické úředníky a podnikatele;
  2. Mistrovské školy pro dílovedoucí a živnostníky;
  3. Odborné pokračovací školy pro učně;
  4. Odborné kurzy pro dělníky a specialisty;
  5. Odborné kurzy pro učitele živnostenských a pokračovacích škol.

Průmyslová škola v Praze byla dlouho jedinou školou toho druhu. Teprve v roce 1885 byla otevřena česká průmyslová škola v Brně, skládající se z počátku jen ze školy pro dílovedoucí, z pokračovací školy a ze speciálních kursů pro tovaryše a mistry; téhož roku vzniká česká průmyslová škola v Plzni.

Pražská průmyslová škola se aktivně účastnila veřejného dění jako propagátor českého národního průmyslového školství. R. 1891 měla vlastní expozice na jubilejní výstavě a r. 1895 i na výstavě národopisné.

Struktura první pražské průmyslové školy se mnohokrát měnila. R. 1896 bylo zavedeno povinné dílenské vyučování i na vyšším oddělení. R. 1898 bylo zřízeno vyšší oddělení chemické, r. 1903 oddělení elektrotechnické, a to tak, že se ve čtvrtém ročníku (později už ve třetím ročníku) strojnického oddělení žáci dělili na dvě skupiny – strojnickou a elektrotechnickou.

Přestože docházelo k vytváření dalších českých průmyslových škol, zachovala si pražská průmyslovka charakter školy celonárodní a získala na významu. R. 1902 byla uskutečněna veřejná oslava 40letého trvání pokračovacích škol při státní průmyslové škole. Veřejnost si tehdy mohla prohlédnout dílny, sbírky a laboratoře. S oslavou spojena výstava žákovských prací a pomůcek patřila k největším, které byly u nás do té doby k problematice školství uspořádány.

Na přelomu století dochází k výraznému ekonomickému růstu, který v mnoha směrech podstatně měnil celou společnost. Nástup elektřiny, spalovacích motorů aj. technických vymožeností zvyšoval požadavky na technické vzdělání a zaručoval tím i prosperitu průmyslové školy, kterou vážněji narušila teprve první světová válka. Nejvýraznější dopad měly odchody mladých členů sboru (4 zemřeli) a starších žáků (z 260, kteří narukovali, jich 17 padlo) na frontu. Škola se musela zapojit do technické výchovy válečných invalidů (do konce války školou prošlo 680 invalidů). Během války se rozvoj školy zpomalil. Někteří z odvedených žáků se zúčastnili protirakouského odboje. Brzy po ukončení války se mnozí narukovaní žáci na školu vrátili a bylo jim umožněno ve studiu pokračovat.

V roce 1920 byla pod tlakem průmyslové praxe uskutečněna reforma průmyslových škol. Důraz položila na praktické předvádění technických problémů, rozšířila učení dílenské a laboratorní a zvýšenou pozornost věnovala moderním pracovním metodám a jejich uplatnění ve výrobě.

Od nového státu si vedení průmyslové školy slibovalo odstranění prostorové tísně tím, že pražská obec postaví samostatnou budovu pro školu stavitelskou. Pozemek byl pro tento účel zakoupen již v roce 1908. Místo školy byly však nakonec postaveny budovy pražských veletrhů.

Zatímco za první světové války se počet žáků snížil (ve školním roce 1916-1917 na 467), ihned po vzniku republiky začal vzrůstat. Ve školním roce 1919-1920 navštěvovalo školu ve všech odděleních 1533 žáků, ve škol. roce 1923-1924 již 2033 žáků a nejvíce 2980 žáků ve škol. roce 1928-1929. Ve školním roce 1928-29 na škole působilo 51 profesorů, 7 dílenských učitelů, 4 asistenti a 15 výpomocných učitelů, tříčlenný kancelářský personál a 8 školníků.

Tak jako celý život státu i rozvoj školy provázela světová ekonomická krize z let 1930-33 a následující hospodářská deprese. Přesto, když škola v roce 1937 při velkoryse koncipovaných oslavách stého výročí založení bilancovala, předpokládalo se, že její vývoj půjde dále dopředu. Bylo očekáváno získání nových objektů, vnitřním rozdělením a doplněním o studium nových průmyslových odvětví i odštěpením nových ústavů.

V celostátním měřítku význačnou pedagogickou a organizátorskou osobností byl ředitel školy z let 1922-1935 ing. Arnošt Rosa. Za jeho éry dosáhla škola největšího rozmachu. K jeho poctě a pod jeho jménem vyšla v roce 1937 publikace pod názvem „Vznik a vývoj pražské průmyslové školy“. K šedesátinám A. Rosy vyšel slavnostní sborník obsahující vzpomínky současníků na jeho mnohotvárnou činnost. Prakticky žádná střední škola, a tím méně průmyslová, nemá tak podrobně zdokumentovánu svoji historii.

Po Mnichovu a 15. březnu se škola rozrostla o některé žáky ze zabraného pohraničí a ze Slovenska. V následujících letech sdílela osudy celého našeho školství, které bylo germanizováno. Ani průmyslová škola nebyla ušetřena tlaku, který vyvíjeli okupanti. Mladí učitelé museli být uvolnění pro totální nasazení.

Za druhé světové války a v květnové revoluci zahynuli následující žáci a členové učitelského sboru:

Stavitelská škola:                 Chemická škola:              Strojnická škola:

Hořejší Karel                           Brumlík Vítězslav                   Prof. Müller Vladimír               

Huptych Jiří                            Levínský Josef                        Tomášek Jiří

Magnusek Milan

Malý Radomil

Ptáček Miloš

Rampul Miroslav

V poválečném období se změnila i základní struktura průmyslové školy. Z dosavadní První průmyslové školy, která měla tři studijní větve, a to strojírenskou, stavební a chemickou, bylo vyčleněno stavební oddělení, jež se stalo jádrem samostatné průmyslové školy stavební s vlastní budovou v Praze 5, Zborovská 45, a chemické oddělení s dvouletou drogistickou školou jako samostatná škola chemická. Tato zpočátku zůstala ve školní budově v Betlémské ulici a teprve v r. 1953 přesídlila do vlastní budovy v Praze 1, Křemencova 12. Prostory, které se vyčleněním těchto studijních oborů v historické budově uvolnily, umožnily provedení rozsáhlé modernizace dílen a celé výuky.

V poválečných letech byly na škole pouze tři formy studia, vesměs denního, a to čtyřleté studium, tzv. vyšší škola strojnická, dvouleté studium, tzv. mistrovská škola strojnická, a tříleté nástavbové studium, tzv. vyšší škola strojnická pro absolventy mistrovských škol strojnických.  V prvních poválečných letech byl o studium na průmyslových školách mimořádný zájem, a proto se otevíralo až šest pararelních tříd. Ve šk. roce 1949-50 a 1950/51 byly na škole zřízeny dva dvouleté denní abiturientské kurzy, jeden se zaměřením na strojírenství, druhý na tepelnou techniku. Ve šk. roce 1953/54 pak byly na škole dvě pararelní třídy jednoročního denního abiturientského kurzu se zaměřením na stroje a zařízení pro chemii.

Ve šk. roce 1951/52 bylo otevřeno studium při zaměstnání, a to nejprve převedením jedné třídy denní mistrovské školy od druhého pololetí na formu večerního studia. Vzniklo tak dvouleté večerní a na ně navazující tříleté nástavbové večerní studium a později ještě dvouleté večerní studium pro absolventy středních škol, tzv. abiturientské kurzy. Denní studium tohoto charakteru zaniklo.

Počátkem roku 1953/54 byla v denním studiu zavedena dosti úzká specializace. Denní škola měla tehdy sedm speciálních studijních zaměření, a to: stavba tepelných turbin, stavba a zkoušení kolejových vozidel, stroje a zařízení pro chemii, potravinářské stroje a zařízení, technická zařízení budov a kompresory a chladící zařízení. V tomto období studovaly na škole skupiny korejských a řeckých žáků. Po zrušení příliš úzkých specializací, zůstal na škole jediný studijní směr, a to „strojírenství“.

Ve šk. roce 1954/55 bylo na průmyslové škole zřízeno konzultační středisko dálkového studia. Jako experiment bylo na škole zavedeno studium vyučených žáků. Studium při zaměstnání nabylo velkého rozsahu zejména v letech 1960/61, kdy počtem tříd i žáků značně převyšovalo čtyřleté denní studium. Od šk. roku 1960/61 došlo ve studiu při zaměstnání ke změně. Dosavadní dvouletý, tzv. nižší stupeň, byl prodloužen na tři roky a dosavadní tříleté nástavbové studium, tzv. vyšší stupeň, bylo o jeden rok zkráceno.

Kromě řádných forem denního studia a studia při zaměstnání proběhl na škole ve šk. roce 1953/54 a 1954/55 dvouletý kurz pro zaměstnance železnic, ve šk. roce 1960/61 až 1961/62 dvouletý kurz pro mistry výrobního výcviku. V roce 1962 získala škola státní vyznamenání Řád práce.

Koncem šedesátých let došlo k výrazné modernizaci zařízení školy. Bylo zavedeno ústřední vytápění budovy a zřízena školní jídelna. V roce 1975 bylo na škole zavedeno pomaturitní dálkové studium se specializací na „NC stroje“ a počátkem osmdesátých let pak ještě dvouleté denní studium pro absolventy gymnázií.

V polovině osmdesátých let (1985) byla zahájena výuka výpočetní techniky a zpřístupněna pracovna vybavená prvními počítači. 150. výročí v roce 1987 bylo připomenuto mj. emisí pamětní medaile a vydáním sborníku. V roce 1988 pak proběhla rozsáhlá rekonstrukce vnějšího opláštění historické budovy.

Politické změny v roce 1989 výrazně ovlivnily další vývoj školy. Škola se otevřela kontaktům se zahraničím, byly zahájeny výměnné pobyty žáků a učitelů škol v SRN a Dánsku. Školu navštívil při svém pobytu v Praze dánský ministr školství. Výuka technických předmětů byla modernizována. Od roku 1994 je na škole studium strojírenství organizováno ve dvou specializacích: zaměření počítačové CAD/CAM a zaměření ekonomické.

Od r. 1990 byla škola, jako jediná průmyslovka, zařazena do sítě městských škol. V následném období probíhala postupná modernizace školy. R. 1995 byly učebny automatizace vybaveny výukovými elektropneumatickými systémy FESTO, v r. 1996 byla slavnostně otevřena učebna CNC a nově vybaveny laboratoře KOM. Pro potřeby výuky byly rovněž zakoupeny dva produkční obráběcí CNC stroje. Škola se také rychle připojila do sítě Internetu a zahájila spolupráci s předními společnostmi z oblastí informačních technologií (Autodesk, Hewlett-Packard, Microsoft, Intergraph). V roce 1999 byla škola zařazena do sítě škol s titulem Autodesk Academia. Její studenti tak mohli získat stejnojmenný certifikát znalostí platný na území ČR. Od roku 2006 byla možnost certifikace rozšířena na mezinárodní platnost.

V roce 2004 bylo renovováno 6 učeben ICT technologií, včetně HW vybavení, takže kvalita výuky ICT, CAD a CAM technologií je vyšší. Byla zřízena též centrální počítačová síť v budově školy a ve spolupráci s vydavatelstvím počítačového magazínu CHIP bylo otevřeno Testovací centrum MCAE technologií.

Současně bylo zkvalitňováno zázemí školy. Proběhla rozsáhlá modernizace školní jídelny a rekonstrukce knihovny se studovnou.

V roce 2002 díky poučení z minulé stoleté vody roku 1890 byla budova včas zajištěna tak, že se spodní voda kanalizací do budovy vůbec nedostala a škody byly minimální.

Škola se trvale účastní veřejných středoškolských a odborných aktivit, konferencí, veletrhů, výstav a soutěží, v nichž dosahuje velmi dobrých výsledků (Vědma, Schola Pragensis, Celostátní soutěž konstruování v Auto CADu aj.).

Od r. 2005 byla škola zařazena v souvislosti s celostátní reformou do krajské sítě škol.

V období 175. výročí své existence se nejstarší česká průmyslovka stále vyvíjí a úspěšně reflektuje měnící se potřeby doby. Avšak stejně jako v předminulém a minulém století i dnes, počátkem třetího tisíciletí, slouží naše škola témuž cíli: poskytovat svým žákům kvalitní technické vzdělání a odbornou přípravu, jako základ jejich profesní dráhy.

Zdroje:

150 let Stření průmyslové školy strojnické. Praha : SPŠS, 1987. 155 s.

160 let Betlémské : 1837-1997. Praha : Střední průmyslová škola strojnická, 1997. 109 s. ISBN 80-238-1020-0.

ROSA, Arnošt. Vznik a vývoj české průmyslové školy v Praze : Zvláštní otisk ze sborníku "100 let Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách". Praha : Eduard Grégr a syn, 1934. 12 s.

Copyright © 2018 - SPŠS Betlémská, All rights Reserved

TOPlist